Rád bych Vás seznámil se svou zkušeností s Au-Pair pobytem v USA.
A také zde najdete stránku,kde si můžete prohlédnout mé fotografie z USA včetně komentářů.
Agentura&výběr rodinky
Vše začalo tím, že jsem se přes agenturu EF-AUPAIR přihlásil do programu Au-Pair v USA(česká partnerská agentura byla CoolAGENT). V době, kdy jsem se chtěl podívat do Ameriky, jsem narazil na mnoho nabídek nabízející práci či studium. Neoficiálně (načerno) i levněji, ale vybral jsem si tento pobyt, jelikož mi byl prezentován jako nejlepší dostupná legální možnost poznat USA. Není to tak docela pravda, o čem jsem se záhy sám přesvědčil.
Jelikož jsem již měl potřebnou zkušenost, bylo sehnání hostitelské rodiny otázkou asi jednoho měsíce. Rodina sice neměla dům u moře, jak jsem si původně přál, ale bydlela ve vnitrozemí, ve státě Minnesota. Po telefonu a podle dokumentace, kterou mi poslala agentura se zdála hodně sympatická a tak jsem se rozhodl, že ji přijmu.
Odlet
Odlet byl z Prahy s přestupem ve Frankfurtu. Z pochopitelných důvodů agentury vybírají nejlevnější spoje. Dvouhodinové čekání na transkontinentální spoj bylo bez problémů. Jedna známá čekala na letišti v Amsterdamu 6hodin. Neletíte však nikdy sami a tak si můžete povídat s ostatními účastnicemi programu. Jde většinou o dívky - k nim mám veskrze kladný vztah a tak jsem si hned našel několik kamarádek:)Školení
První týden po příletu do států je nutné projít formálním školením jak se chovat v rodině a hlavně dětem.
O co jde? Za všechny, pro představu, uvádím název lekce: "Don´t shake a baby!" - kde Vám dopodrobna vysvětlí, proč nemáte „třást s miminem“. Školící personál se sice naoko chová přátelsky, avšak v případě první nestandardní situace poznáte jak se věci mají.
V mém případě šlo o to, že se jeden z německých kolegů(kluk) nedostavil na nějakou přednášku a šel si lehnout. Nastalo 15 minut vážných tvářích personálu a jejich tichá slova o tom, že je jasné, že se brzy s kolegou rozloučíme…
Nikoho ani nenapadlo se jít podívat, jestli mu třeba není špatně. Bylo mi ho líto a tak jsem řekl, že jdu na záchod a zaběhl pro něj. Zas tak velký problém to nebyl. Nicméně toto školení je třeba brát jako nutnost a navíc jste ve společnosti kamarádek.
Pokud nestudujete upřímnost školícího personálu a podřídíte se, tak se to dá přežít a zažijete i celkem veselé chvilky.
Hostitelská rodinka
Po školení jste posláni k hostitelské rodině. Má rodina mne čekala na letišti v Minneapolis.
Prababička hostitelského otce byla Češka a tak nosil české jméno Povejsil. John Povejsil byl právník a měl soukromou kancelář asi 10km od domu. Hostitelská matka byla na vysokém postu v managementu druhého největšího deníku v hlavním městě, od kterého byl dům asi 60km. Jmenovala se Sue Campbell. Ze začátku jsem tomu nevěnoval pozornost, ale teď vím, že jsem už s toho mohl tušit o co půjde. Paní domu byla ona. Hodně emancipovaná. Své děti straně zbožňovala, ale zkrátka na ně neměla čas. Děti měli 3. Kluci 7 a 9 a malá holčička 2 a půl roku. Kluci si na mě zvykli hodně rychle a už u prvního jídla doma chtěli sedět vedle mne.
Zvykání si..
Prvních 14dní se mnou měla být původní chůva - Lisa , aby si na mě co nejrychleji zvykla i holčička(Nora). Vše jsem zvládal a tak jsme po prvních dvou dnech s Lisou usoudili, že bude lepší, kdy mi bude k dispozici pouze po telefonu. Nora totiž byla vždycky v klidu, dokud si nevšimla, že je v domě i Lisa. Šok z toho, že se o ni nestará Lisa i když je v domě, způsobil, že začala hned plakat. Když nebyla v domě Lisa, tak byla Nora v klidu. Vše bylo v pořádku a po pár dnech mě měly rády všechny tři děti. Matce se však právě tohle z nepochopitelných důvodů nelíbilo. Čekala, že si na mě budou děti zvykat mnohem delší dobu
A tak mi začala pobyt lehce znepříjemňovat. Nechtěl jsem dělat zbytečné problémy a tak jsem navrhl, že ji budu nechávat popis dne v písemné podobě - co jsem s dětmi dělal: co jedly, jestli se smály nebo plakaly a podobně.
Možná jsem tam třeba neměl psát, že se Nora smála, když jsem ji četl knížku i když to byla pravda, ale stejně myslím, že by to na situaci vcelku nic nezměnilo. Dvakrát mě zkusila dostat do nepříjemné pozice kvůli benzínu do auta, ale jelikož se ji to ani jednou nepovedlo, protože jsem v obou případech zareagoval pohotově a navíc 100% správně, byla na mě stále víc a víc nazlobená. Skvěle se však uměla přetvařovat, vždycky to vypadalo jako malé nedorozumění a tak jsem si všechno uvědomil a pochopil až poslední den a ještě více po příletu domů.
Hostitelská macecha
Lhala, přetvařovala se, hrála divadlo a ráno dne 24.12.2003 jsem jí byl lstí, pod záminkou nutného pojištění, obrán o mé dva nejdůležitější doklady ve Spojených Státech a to o Social Security Number a US driver licence. Tentýž večer jsem byl vyhozen z domu a byl jsem odvezen k lokální koordinátorce. Bylo mi řečeno, že jsem měl monitorovaný Internet a že si nechávali překládat mé e-maily ..a že to vzhledem k jejich možnostem není problém. Nevím zda jsem někomu posílal něco příliš negativního, ale v tu chvíli mne spíše šokoval jejich přístup k mému soukromí.Spravedlnost?
Oba odcizené doklady jsem už neviděl a zřejmě ani neuvidím. Oba jsem získal na vlastní náklady a v podstatě na jejich přání, abych nejezdil jen s mezinárodním řidičákem(a možná, aby se přesvědčili, že umím řídit) a již od jejich zcizení jsem dělal vše pro to, aby mi byly navráceny.
Původně mi agentura přislíbila jejich vrácení po návratu do ČR, ale bohužel mi bylo po více než měsíci oznámeno, že už je neuvidím, protože byly údajně ihned po zcizení zničeny. Pro agenturu je celá věc tímto vysvětlením uzavřena.
Pro mě ne, jelikož jsem neviděl důvod, proč by mi mé osobní doklady neměly být vráceny. Nikdo přece nemůže beztrestně zničit doklady někoho jiného. V USA může.
Závěr
Byl jsem připravený na leccos, ale věřte mi, že na tohle opravdu ne. Do ČR jsem se vrátil po měsíci a půl, naprosto bez prostředků. Dva roky jsem se marně snažil domoci se spravedlnosti a jediný výsledek bylo vyjádření Americké ambasády, že s tím nemají co dělat a že jsem měl krádež dokladů hlásit ihned na americké půdě. Měl. Jenže to jsem byl ujišťován ze všech stran, že doklady dostanu, jakmile splním jejich podmínky. Co když někdy v budoucnu budu mít možnost studovat, či pracovat v USA? Sice si myslím, že mě už tahle zkušenost přišla dost draho a tak na to teď nemám ani pomyšlení, ale člověk nikdy neví..Pozitivní závěr
Z přínosů za svůj pobyt bych vyzdvihl, že jsem alespoň stihl poznat velkou část hlavního dvojměstí Minneapolis/St. Paul a dá se říct e velkou část státu Minnesota hlavně východním směrem (na Wisconsin). Navštívil jsem město Duluth, byl u největšího sladkovodního jezera na světě Lake Superior, několikrát navštívil největší obchodní dům světa Mall of America, kde je všechno 3x dražší, než v normálních obchodech, prošel několik nočních podniků-diskoték a barů které mají striktně nařízenou zavírací dobu do 3 do rána a dobu prodeje alkoholu do 1, výjimečně a za příplatek do 2, navštívil několik univerzit, když jsem si hledal školu, udělal řidičák ve spojených státech a poznal pár set lidí-z nichž i některé více, než bych chtěl a taky jsem si dovezl hodně drahé boty, vyrobené v Minnesotě.
JIP
Nakonec ještě kompletní sbírku fotek z USA:) Ale jak jsem psal na začátku - mé fotografie z USA včetně komentářů naleznete na extra stránce.
